Moje vážná zranění mě málem zabila. Obličej byl zdevastovaný, oficiální diagnóza zněla: mnohačetné zlomeniny kostí lebky a obličeje, otřes mozku, po kterém následoval otok, pneumotorax a další poranění v a na těle. V obličeji jsem měla zlomených mnoho kostí, včetně očnic, jedno oko málem nepřežilo, obě oční okolí dostala zabrat, což má každodenní následky. Několikrát zlomenou horní čelist a vyražené 4 přední zuby, dalších několik ulomených, ty následně odumřely. Nos byl mimo svou původní pozici a úplně srovnaný není dodnes. Díky příčetnosti svědků a záchranných složek jsem se dostala urychleně vrtulníkem do Vojenské nemocnice, kde mě ten samý den a další dny operovali, aby mi obličej zachránili. Díky skvělé práci chirurgů, lékařů, sester a ošetřovatelů mi zůstaly funkce, jsou sice porušené, omezené, potřebují péči, ale mám je. Otok mozku postupně ustoupil a pravděpodobně nedošlo k velkým ztrátám, nebo o nich alespoň nevím. Nepamatuji si mnoho z toho dne, postupně se mi částečně paměť vrátila, ale srážku si nevybavuji.
Na jednotce KARIM v ÚVN jsem spala v umělém spánku několik dní, než se lékařům podařilo mě probudit. Probouzela jsem se slepá s obvazy po celém obličeji a němá kvůli tracheostomii, několik dní jsem dýchala pomocí ventilátoru. Nepamatuji si slepotu jako takový problém, protože jsem si vytvářela svou představu o tom, jak to kolem mě vypadá. Myslím, že jsem v tu chvíli vůbec neuměla rozlišit, jestli vidím skutečně nebo ne. Mozek mi obrazy generoval, akorát nešly očima. Neumím to dobře vysvětlit. Dorozumívání s lékaři a sestrami se dělo pomocí pohmatu. Dostala jsem otázku a měla jsem na ni odpovědět stiskem ruky jednou nebo dvakrát. Pamatuji si, že jsem postupně začala psát písmena sestrám do ruky a pak mi daly tužku a papír. Maminka mi pak přinesla mazací dětskou tabulku s fixama.
Po několika dnech mi sestra zkusila otevřít poprvé oči a naštěstí jsem viděla, takže riziko ztráty zraku se z velikého okamžitě snížilo na minimální. Levé oko sice zapadlo víc do hlavy a propadlo se směrem dolů ve tváři kvůli ztrátě očnice, ale funkce mu zůstala. Schopnost kvalitně vidět je horší, protože oko se v rozbitém prostředí chová jinak, jinak se zvlhčuje, jinak se očišťuje, rychleji se unavuje. To druhé je na tom podobně – to má zase těžce poničené okolí svalu a kůže, která byla extrémně roztrhaná, také mu chybí třetina víčka.
Pamatuji si, že první otevírání očí bylo až kouzelné, viděla jsem něco jako obrovské barevné sněhové vločky pod mikroskopem, jakoby se ty obrazce děly všude kolem a pak už sestru s dvěma culíky úzkou štěrbinou. Byla laskavá a hodná a měla radost, že ji vidím. Pak mi otevřela oči znovu, když za mnou přišla maminka a to bylo tak skvělé vidět svou mamku, že mě snad i přestalo štvát, co se to se mnou děje.
Asi díky medikaci, které jsem musela mít v sobě strašně moc, jsem neustále upadala do spánku a neustále jsem se ve snech vracela do světa, ve kterém jsem se pohybovala před probuzením. To byl pro mě strašný zážitek, na který do smrti nezapomenu. Nemám pocit, že bych v tom světě nebo spíš světech byla pár dní, byla jsem tam snad stovky let. Nemohla jsem se odtamtud vůbec dostat. Měnila se tam moje podoba a měnila se i doba, ve které jsem byla. Nejdřív jsem ležela někde ve stoce pod lazaretem ve středověku, pak jsem byla vozena na loďce po Vltavě jako zrůdička pro zábavu, pak jsem byla zase v budoucnosti v nějakém otáčivém domě, pak mě někde na zahradě málem přejela sekačka, pak jsem odmítala nastoupit do taxíku k nějakému cizímu člověku. Pak jsem taky lítala na kole nad Vltavou a viděla překrásně ozdobený rozkvetlý Karlův most ze vzduchu. Pamatuji si i vůni, kterou ty květy měly a jakousi záři, kterou vydávaly. Ta záře a vůně přinášely euforický pocit. Těch světů nebo životů nebo jak to nazvat bylo hodně. Bohužel se nechovaly jako sny, aby chvíli byly a pak se ztratily. Pamatuji si to do detailů dodnes, pamatuji si snad roky bezmoci, jak jsem se někde nemohla hýbat, jak jsem měla masku s dýchacími trubicemi na hlavě a neviděla jsem, jak jsem se snažila vymanit z područí nějakých lidí, co se mě snažili pořád zabít. Asi se mi v hlavě motala realita z nemocnice s nočními můrami, ale byly to tak strašně dlouhé můry a tak opravdové, že svým způsobem si uvnitř pořád nejsem jistá tím, co se to vlastně dělo.
Mám vzpomínku na okamžik, kdy jsem již byla tak otrávená vším tím, co se děje, že jsem už chtěla umřít. Pamatuji si, že jsem ležela na posteli v nemocnici a něco se dělo, pípaly přístroje kolem mě, které celou dobu vydávaly nějaké zvuky, ale já jsem je neviděla, takže ty zvuky byly můj svět a asi ozvučovaly to, co se mi zrovna zdálo. Chtěla jsem už mít klid. Pamatuji si, že se mi otevřel jiný svět. Jako bych mohla odejít z té postele, aniž bych se zvedla. Nade mnou bylo světlo přesně tak, jak se říká v knihách a filmech o těchto zážitcích, těžko říct, jestli už to člověk vidí, protože v mozku je smrt spojená se světlem anebo to tak skutečně je, to nevím. Nebylo jasně bílé nebo žluté, bylo teplé a mělo vyšší hustotu, jakoby to nebylo jen světlo, ale i materiál. Neumím popsat to, co se mi ukazovalo, jako kdyby na ten popis nestačila slova našeho jazyka – a je jedno, jestli bych to chtěla popsat česky, anglicky, francouzsky, německy nebo latinsky, v žádném jazyce nevím, kde ty slova hledat. Jakoby barvy měly chuť a vůni, jakoby světlo bylo domov. Nikdo tam nebyl a zároveň tam byli úplně všichni, ale nevím kdo. Ve stejnou chvíli mi začalo být úplně jedno všechno z mého života, na ničem už nezáleželo, jakoby to byla jen video hra, která skončila a teď se jde opravdu domů. Připadá mi hrozné to teď napsat, i na to myslet, ale bylo mi opravdu všechno jedno. Jako když odcházíte z kina a už jsou vám ti hrdinové jedno, protože to byl jenom film, i když se vám líbil nebo vás dojal. Dneska už si tyhle pocity neumím znovu navodit.
Dělo se tam pak ještě něco jiného – neměla jsem tělo a nebyla jsem to já, ale jiným způsobem jsem to já byla, jenom esence z mého já. Nevím, jak to říct. Ta radostná podstata. Všechno ostatní zůstalo s tělem na té posteli a už mi na tom nezáleželo. Pak se mi v něčem, co bych nazvala hlavou, kdybych tam nějakou měla, tak v té hlavě se mi začal odvíjet dialog můj s někým nebo něčím. Byl to rozhovor, ale nikdo nemluvil, ani jsem nepokládala otázky, prostě se mi najednou v mysli ocitaly odpovědi. Byly to myšlenky toho druhu, že ještě není ten správný čas jít domů, protože mám mladé tělo a že tohle nebyl ten okamžik, kdy mám zemřít. Že je to brzy a že by to byla škoda. Najednou jsem věděla, že tam jsme všichni doma a jsme tam celé věky a sem na zemi chodíme jen na chvíli a nevím proč, to mi nebylo řečeno. Asi to nějaký význam má, ale ten nevím. Nevím ani, co mě přinutilo se rozhodnout vrátit, myslím, že tam to funguje nějak jinak – prostě se tam dělají věci správně a správné bylo se vrátit, i když si pamatuju, že jsem šla celkem neochotně. Těšila jsem se tam domů a byl to zvláštní pocit, jako když je všechno tak překrásné a skvělé jako je jen párkrát v životě člověk takhle moc šťastný a tam by to bylo pořád. Byl to domov, kde je klid a mír a pořád vše krásné, ale nevím, co se tam dělá. Mám jen podivné tušení, že vůbec nic. A že se to dělá celou věčnost. Je to divné, ale myslím si to. Pak už bylo všechno jako předtím a byla jsem zas ve svém těle a zas mi záleželo na tom, jestli žiju a co se děje. Bylo to zvláštní. Nevím, jestli nějaké léky tohle způsobují nebo to je nějaký hormon, co se vyplavuje, když člověk umírá. Nevím, v hlavě mám tuhle vzpomínku a jestli jsem skutečně zrovna umírala nebo jsem tak nějak pořád byla na okraji, což jsem pár dní skutečně byla, těžko říct.
Obecně jsem si z tohohle putování vzala do dalšího života mnoho informací. Nechám si je pro sebe, protože jsou hodně soukromé. V mnoha kabátech se mi tam ukázal čas a jak je možné s ním pracovat. Taky myslím, že se mi tam potvrdily některé věci, co si myslím o smyslu lidského života.
Myslím, že k téhle části jsem sdělila všechno, co jsem mohla, aniž bych porušila nějaká pravidla, která myslím, že to celé vlastně taky má.
.webp)
.png)
