Do vnitřního světa člověka po úrazu nikdo nevidí a pokud se někomu něco podobného nestalo, představit si to neumí. Domněnky, jaké to asi je, které jiného člověka napadají, jsou jen hypotézy, které vytváří individualita každého jinak. Upřímně jsem ani od jediného člověka neslyšela nic, co by se podobalo mým skutečným vnitřním pocitům. Nechám si ty nejniternější pro sebe, je to moje nejhlubší soukromí, ale píšu o tom proto, abych upozornila na to, že každý člověk prožívá takovou věc úplně jinak. Nezáleží na tom, jestli hůř nebo líp, ale prostě jinak. Bylo pro mě občas utrpení poslouchat ty hypotézy druhých, které neměly s mým nitrem nic společného. Je pravda, že to bylo zajímavé pozorovat, protože ti lidé mi vlastně říkali naprosto bezelstně, jací jsou oni sami a co mají v nitru. Myslím, že si to nikdo neuvědomoval, že mi vlastně při hypotézách o mně říkal, jaký je ve skutečnosti on sám a čeho se nejvíc bojí.

Nemohla jsem s tím nic dělat, ale místama mě štvalo, že si někdo domýšlí bludy o tom, co já prožívám a já jsem si přitom první měsíc v nemocnici přála jen normálně žít, další dva měsíce se jen normálně najíst, další dva měsíce normálně vidět a moct chodit ven, další dva měsíce moct víc sportovat, další dva měsíce už nepřibírat, další dva měsíce, aby se mi konečně ozvali někteří přátelé a jinak blízcí lidé, kteří mi chyběli, ale kteří mě absolutně ignorovali, než jsem pochopila, že už se neozvou, a tak dále.

Jistěže jsem také prožívala estetickou stránku své ztráty. Byla jsem atraktivní žena na vrcholu kariéry a najednou se ze mě stala příšera. V kontextu toho všeho, co jsem prožívala, to ale nebylo to první podstatné. Když to potom někteří lidé zmiňovali, jak to pro mě musí být těžké, že teď vypadám tak hrozně, tak mě to až vztekalo. Říkala jsem si, jestli jim vůbec dochází, že mi říkají, že si o mně myslí, že jsem primitivní lobotom, kterému záleží jen na tom, jak vypadá. Jako kdyby nechápali, že jsem měla rozbitý celý obličej, že jsem byla po probuzení slepá a mohla jsem oslepnout úplně nebo částečně, že se mi blbě dýchá, že mám sdrátovanou pusu, takže nemůžu normálně jíst, že nemám přední zuby a ani je mít už nebudu, protože společně s nimi chybí i kus kosti, že mám posunuté oči a vidím dvojitě, atd. To poslední, co mě první půl rok štvalo, bylo, jak vypadám. Jasně, že jsem vnímala, jak na mě někteří lidé civí. Mohla bych z fleku hrát nějaké Frankensteinovo pokračování. Během dvou let jsem přibrala dvacet kilo. Půlky jsem si byla vědoma, druhá se stala jaksi bez mého vědomí.

Stejně jako mě zlobilo tělo, mě zlobila i hlava. Prvotní euforii vystřídalo období zmatení. Cítila jsem se někdy jako v pasti. Do hlavy mi vstupovaly naprosto jasné vize, některé se velmi brzy i naplňovaly. Nemyslím si, že bych měla nějaký dar, ale bylo období, kdy jsem často tušila, co se stane nebo co se děje někde mimo mou přítomnost. To se mi pak potvrzovalo. Tento nedar byl ale mnohem víc děsivý než užitečný a naštěstí netrval dlouho, dneska už je mnohem mírnější. Postupně jsem pochopila, že to byl asi dozvuk toho přiblížení se ke smrti. Zůstala se mnou jako stín, který je sice děsivý, ale zároveň přátelský. Myslím, že pozměnila některé mé vnímání. Rozhodně mám od úrazu pocit, že vidím v některých lidech zlo. Spoustu všelijakých druhů zla. Vím, že to zní jako ezoterický blábol, ale ten pocit prostě mám a trochu mě ovlivňuje. Nebo spíš není možné ho ignorovat.

Zásadní doporučení po úrazu je: vážit se. Pokud nemáte váhu, jako jsem ji neměla já, kupte si ji a každý týden na ni vylezte. Jakmile vám to ustřelí o 5kg, začněte s tím něco dělat. Ušetří vám to mnoho trápení. Moderní přístupy, že na váze nezáleží, jsou to, co mi pomohlo nepozorovaně přibrat 20 kg. Nechci se moc rozepisovat o tom, jak hubnout, protože na to nemám žádný patent, ale doporučuji nevěřit nikomu, kdo vám staví výživový a/nebo tréninkový plán bez znalosti vaší váhy a rozložení svalů, tuku a vody v těle. Je to jako jít v cizím lese na konkrétní místo bez mapy – možná tam časem dojdete, ale jistý to není a bude to trvat. Osobně se mi začít srážet váhu povedlo až po čase a zcela náhodou. Zadržovala jsem totiž ohromné množství vody a nemohla jsem přijít na to, čím to je. Po čase jsem zkusila asi osmdesátou věc v řadě a to bylo zásadně omezit příjem kávy. Zní to neuvěřitelně? Taky myslím. Pila jsem 2-4 (výjimečně 5) káv denně, rozhodně jsem nepřesahovala bezpečné množství, které se obecně počítá na 400mg za den. Pravděpodobně ale tohle množství kávy společně se změnou životního stylu (zpomalení tempa) zapříčinilo enormní zadržování vody. Jakmile jsem kávu omezila na max 2 kávy denně, zázrakem se všechno proměnilo. Během několika dnů jsem pociťovala opadnutí nafouknutí, zmenšení břicha, váha začala jít skutečně dolů, dopínala jsem šaty. Bylo to jako zázrak. Nervy mi drásalo, že jsem zaplatila několika lidem během celého roku předtím, aby mi poradili a ani jeden mi neřekl, že káva může mít tak zásadní vliv a že stojí za to zkusit, co udělá změna.
‍
Jako je potřeba hlídat tělo, je také potřeba hlídat hlavu. Ten nápor je ohromný, mnohem větší, než se člověku v tu chvíli zdá. Nelze to umyslet, ani naplánovat, ani uřídit. Je ale potřeba tím projít, ideálně co nejotevřeněji, bez potlačování emocí. Samozřejmě že člověk nechce zasypávat nějakou oběť z okolí vším, co mu hlava vyplodí, ale nějaký ventil doporučuji si vytvořit. Povídat si pro sebe, navštěvovat terapeuta, psát si to nebo tohle všechno dohromady. Za spoustu těch věcí, které se v nitru najednou objeví, se člověk i částečně stydí, ale potlačovat to v sobě může být hrozně nebezpečné pro budoucí zdraví a pro proces rekonvalescence. Osobně doporučuji raději občas někoho urazit nebo ze sebe udělat blbce, ale nedusit to v sobě. Bude toho hodně.

Takhle nepřemýšlím. Neumím litovat věcí, které se nedaly ovlivnit. Těžko litovat toho, že jsem někam odpoledne chtěla jet taxíkem. Nevnímám život tak, že je zapsán v osudu a ten se naplní. Ani si nemyslím, že to, co nás potká, někdo nebo něco řídí. Takové uvažování je pro mě extrémně naivní. Podle mě je to mnohem jednodušší ve smyslu fyzickém, chemickém, biologickém, sociologickém, demografickém. Část našeho života je dána tím, kde, kdy a komu jsme se narodili a jaké máme dětství, k čemu jsme vedeni a jaká je naše přirozená inteligence, povaha a systém hodnot, který si vytvoříme. Další část určuje okolí, se kterým v životě přijdeme do styku, vrstva společnosti, kde se pohybujeme. A pak je tu soustava náhod, příležitostí, nečekaných setkání, která můžou změnit směr celého našeho bytí – některé můžeme ovlivnit a některé ne, prostě se stanou. No a mně se stalo tohle.

Byla to velká změna života, jaký jsem do té doby vedla, moje zdraví a energie se na čas úplně proměnily. Nelituji toho, protože skutečnosti tohoto druhu se nešlo nijak vyhnout. Rozhodla jsem se ihned, jakmile to bylo možné, si z té situace vzít to nejlepší, co mi nabídla. A to může být i návod, jak překonat nečekané příhody – vzít si z nich to nejlepší, co nabízejí. Když zrovna moje situace nic dobrého nenabízela, protože to bylo místy jenom strašné, bolestivé a zoufalé, tak jsem si z toho brala aspoň to, že je to zajímavý zážitek, který se jen tak někomu nestane. Když mi bylo zle, tak jsem si říkala, že v nejhorším umřu a to nebude tak hrozné, protože když jsem málem umírala, tak to bylo krásné.

Každodenní cesta do kopce, tak bych nazvala cestu k uzdravení. A ještě s 20kg výstroje. Jak vypadá skutečnost, co pomáhá a co nepomáhá?
‍
Pro každého asi jinak a něco jiného. Základem pro mě bylo se dobře znát a vědět, co na mě platí, co mě motivuje, co mi dělá dobře, co mi nedělá dobře a čemu bych se měla úplně vyhnout.

Doporučuju věřit svému úsudku a radit se jen s určitým počtem osob. Také je potřeba revidovat své vzorce chování. Cesta odněkud někam někudy vede a musí se po ní jít. Jistě je třeba odpočívat a nehnat se zbrkle, ale jít. Pokud chce člověk přejít poušť a zůstane v první oáze, možná to bude fajn život, ale poušť nepřejde. To, co může pomáhat v prvních měsících, může být později na obtíž. Člověk, se kterým jste se vídali prvního půl roku, vás dál může brzdit. Nezapomínejme na to, že velkých věcí a zdolání velkých překážek nedosahuje každý. Je možné, že někteří lidé, kteří se objevili kolem vás po nehodě, mají svůj vlastní svět v podobném stavu, jako byl ten váš těsně po úrazu. Vy se ale časem dostanete do jiného světa, svět vašeho kamaráda je možná pořád stejný. V takovém případě je lepší za kousek společné cesty poděkovat a jít dál svým tempem.
‍
Během cesty jsem ztratila víc lidí. Někteří odpadli sami, některé bylo potřeba nechat v oázách. Víc než kdy jindy se mi potvrdilo to, že nikdo se nezavděčí všem a že se nevyplácí pokrytecky vycházet s každým. Ta cesta, krom toho, že je pekelně náročná, si taky žádá ryzost a čestnost. Bez toho se někde po cestě člověk může ztratit a nebude ani tušit, kde se hledat. Na koho se v poušti nemůžete na 100% spolehnout, s tím pouští nechoďte. Může vás to stát život.

Rutina a režim. Pro některé divoká představa, včetně mého mladšího já. Ne že bych měla problémy s disciplínou nebo vytrvalou prací, ale ze slov rutina nebo režim jsem cítila okovy. Jsou to však dobří pomocníci a v nouzi nejlepší kamarádi. Dětem taky svědčí režim a rutina při jejich každodenním růstu a výchově. Je to proto, že je to bezpečné – když víte, že v pondělí se děje tohle a pak z toho bude takový pocit, pak se vyspíte a v úterý se děje tamto a přinese to tamtem pocit – tak to je domov a klid. A doma a v klidu se nejlépe léčí. Klidně jsem si vyhodila z kopejtka, zůstala u seriálu celou noc, udělala něco spontánního, co nebylo v plánu, ale pouze pokud mi to i druhý den přinášelo dobrý pocit. Pokud jsem zjistila, že mě to spíš rozhodilo, nedělala jsem to moc často. V každodenním režimu a rutině rostou velké věci.
‍
Podobnou optikou se dalo nahlížet na pravidelné maličkosti, ať už nešvary nebo dobré návyky. Ujít každý den 5km procházku znamená 150 km čisté hlavy měsíčně. Sníst každý den 100g zákusek znamená 3 kg cukru měsíčně. Vypít každý den 2 panáky znamená 3 láhve tvrdého alkoholu měsíčně. A tak bychom mohli pokračovat. Pokud člověk každý den splní kousek ze svých plánů nebo udělá něco pro své zdraví a pokud si každý den odepře jednu věc, která zdraví škodí nebo ho od snů brzdí, za půl roku to bude ohromný rozdíl.
‍
Snažila jsem se nevěřit nikomu, kdo mi sliboval rychlé výsledky bez práce. Bez poctivé práce nic dobrého v životě není. K dobrému zkratky nevedou, porušování procesu nefunguje. O tom si můžeme ostatně přečíst ve Faustovi. Nezbytná je trpělivost a proces podstupovat ochotně.
‍
Budou taky špatné dny, týdny, měsíce. Někdy člověk překoná spoustu překážek a zničehonic se objeví komplikace a vrací se na začátek nebo ještě do minusu. To jsou hrozné chvíle. Nic dobrého z nich nejde a bylo by lepší je celé zaspat nebo propít. Ale to bohužel nepomůže. Musí se odžít jako všechny ostatní. Nedá se přitom bohužel nic obejít, každá překážka si žádá plnou pozornost cestovatele.
‍
Co když se to nepovede? No, to se může stát vždycky. Stejně jako vás může kdykoli přejet vlak nebo spadnout na hlavu z balkonu květináč. Takové věci neovlivníme. Když se ale budeme poctivě snažit, když budeme k sobě čestní, nebude už potom záležet na tom, že to nakonec nevyjde nebo že to nevyjde na 100%. Člověk bude vědět, že neselhal.
‍
Můj osobní návod, jak si cestu rozplánovat, aby se dala ujít, je celkem jednoduchý. Doporučuju si ponechat nebo nově instalovat alespoň jeden dlouhodobý závazek, který bude řízen zvenku. Pokud totiž nejste ve formě, může pro vás být náročné plnit předsevzetí, nad kterými máte dozor jen vy sami. Já jsem třeba začala studovat. Měla jsem tak pevný režim daný školou, který jsem musela dodržovat, odevzdat včas práce a naučit se na zkoušky a ty složit. Nemyslím si, že zejména v prvním půl roce bych si byla schopna takové úkoly sama nafingovat. Takové bych pravděpodobně vzdala. Školu jsem ale vzdát nechtěla, takže jsem musela zabrat i přes špatné vidění, špatnou soustředěnost, špatný celkový stav. V době pandemie jsme spoustu předmětů absolvovali na dálku. Ne všichni učitelé věděli, jak na tom jsem a tak když jsem zkoušku udělala, byl to pro mě opravdu důkaz, že hlava funguje dobře.
‍
Poúrazový stav je také vhodné období pro revizi nejrůznějších věcí, které vás už dřív štvaly a nenašli jste odvahu je změnit. Nebavila vás vaše práce? Změňte ji, nebo změňte rovnou celou kariéru. To, co děláme každý den a jak jsme s tou činností spokojeni, zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu našeho života. Pokud vás to nenaplňuje, změňte to dřív než shoříte jako papír. Je škoda prožít život děláním něčeho, co člověku nedává smysl. Při rekonvalescenci je pak dělání něčeho, co vám nedává smysl, úplně špatně. Léčící se člověk potřebuje radost každý den, pocit z dobře odžitého dne, absolutní klid a absenci strachu nebo nezdravého stresu. Udělejte vše pro to, abyste toho dosáhli.
‍
Pokud vám to zdravotní stav umožňuje, sportujte. Sport nebo jakýkoli pravidelný pohyb je snad ten nejjednodušší způsob, jak měnit svůj život k lepšímu. Když vidím kolem sebe zdravé lidi, kteří vůbec nesportují, nerozumím tomu. Pokud vás úraz nebo nemoc zastaví, není to žádná legrace přijít o kondici, schopnosti, odvahu a muset začít znovu. I tak začněte, pokud to jen trochu jde. Sport skutečně pomáhá nejen tělu, ale i hlavě, rychleji spalujeme, rychleji odbouráváme škodliviny, možná se i rychleji opravujeme, pravidelně se nutíme být lepší než minule. V dynamice se snáz tvoří věci než ve stagnaci. A navíc se při pohybu lépe přemýšlí.

Hned vysvětlím. Jednou mi psychoterapeut vysvětlil, co to znamená „frontový zážitek“ a jaké má následky. Termín se snadno vygooglí, tak ho nebudu rozebírat, jen ve zkratce: jde o zážitek, který je popsán u vojáků první světové války, kteří se setkali s hrůzou, do té doby nevídanou, na frontě. Hrůzou, která je speciálně pro první světovou často popisována jako úmorná dlouhodobá válka jeden na jednoho, včetně strašlivých fenoménů zákopů, bojových plynů, lopatkových bojů apod. Frontový zážitek tak dostal v psychologii své místo jako popis prožitku natolik otřesného a fatálního ve smyslu setkání se smrtí a vlastně ještě strašlivějšími věcmi, že to přeživšího trvale poznamená a změní. Nemám v úmyslu se srovnávat s vojáky ve válce, ale použít se to pro popis toho, jak se člověk v následném běžném životě cítí, dá celkem dobře. Málokdo si umí představit, čím jste prošli, po nikom to samozřejmě ani nechcete, ale jste na to úplně sami. Zároveň se vám ukázaly věci, které jsou nesdělitelné, a vnímáte všechno už trochu jinak.
‍
Pro každého jsou tyhle momenty asi trochu jiné, souvisí s individualitou člověka. Mně to otevřelo oči také ve smyslu, co všechno jsem si dříve nechávala líbit a jaké jednání jsem tolerovala. Souviselo to s mým celoživotním pocitem nedostatečnosti, asi protože jsem neměla otce, resp. existoval, ale nikdy o mě neprojevil zájem, což mě poznamenalo na celý život. Najednou, když jsem tím vším prošla, uvědomila jsem si, že jsem vůči sobě akceptovala věci, které už dál určitě akceptovat nechci. Začala jsem vnímat chování, které pro mě najednou bylo úplně šokující. Napravit tyto zvyky nebylo jednoduché. Jednak to někdy ti druzí lidé neuměli nebo nechtěli pochopit a jednak se nešlo vždy vyhnout konfliktu. Byl to pro mě osobně náročný a dlouhý úkol, protože jsem celý život fungovala tak, že pokud mi na někom záleželo, byla jsem schopna mu tolerovat úplně cokoli. Velmi snadno jsem se nechávala přesvědčit, že chyba je na mé straně a že chování toho kterého člověka je úplně normální a já jsem ta přecitlivělá. Po úrazu mi docházelo, že i když jsem přecitlivělá a i když dělám chyby, tak není v pořádku, aby mě kdokoli bral jako toho, kdo tady vždycky bude a všechno snese, všechno přejde, všechno odpustí. Jako někoho, komu se smí jakkoli ublížit a vždycky to pochopí a po kom se může chtít cokoli a vždycky to udělá. Začala jsem si uvědomovat, že tak by to být nemělo.

Po každém odseknutém chapadlu se mi ulevilo. Některé odluky byly bolestivé a náročné. Období po odlukách bylo náročné zase jinak, dostavil se pocit křivdy a hněvu. To byly emoce, které jsem také časem musela rozmělnit, aby mě nespálily. I když hněv slouží dobře ve chvíli, kdy je potřeba se odloučit, může časem škodit. Křivda a zapšklost přináší vyprahlost a cynismus, které nutně vedou k zahořklosti a ta snadno vede k zákeřnosti a zlobě. Tomu jsem se opravdu chtěla vyhnout a mám tento proces v hlavě jako alarmující světélko, které stále bliká a na které si musím dávat pozor. Moc doporučuji každému, komu se stala v životě křivda, tragédie, neštěstí, aby tohle nepodcenil. Myslím, že je mnohem lepší a zdravější zůstat pro druhé třeba trochu pošuk, blázen nebo jakkoli bizarní osoba, rozhodně však nezahořknout.
‍
Došlo tedy u mě po úrazu k revizi vlastních struktur na nejširší úrovni. Nejen směrem dovnitř, také i ven. Tyhle změny hodně stojí, často ta změna okolí sama o sobě mění život. Jsem si jistá, že pokud je prováděna po zralých úvahách, je vždy ve výsledku k dobru, i když bolestivá. Úraz prověří všechny vazby, rodinné, přátelské, partnerské, obchodní. Úplně všechny. A zcela neomylně oddělí ty skutečné od povrchních.

To, že nikdo z mého okolí doopravdy nechápal a neuměl si představit, čím procházím a co prožívám, mě velmi osamělo. Zavřít do svého světa a dělat si svoje, v klidu si studovat, klidně týden s nikým nepromluvit, bylo z počátku pro mě nové, ale postupně jsem v tom našla zalíbení.

Můj soukromý fantazijní svět se rozrostl, našla jsem novou zálibu v různých imaginacích, rituálech. Pochopila jsem plně význam těchto zvyků a to, že je zcela nepodstatné, zda jsou tyto věci skutečné nebo se odehrávají jen v naší hlavě. Podstatné je, co nám přináší a zda jsme spokojení, jestli usínáme klidní a budíme se veselí, jestli je nám dobře za většiny našich dní a jestli si plníme svoje přání a sny, jestli jsme v míru se svými čerty a jestli kostlivce ve skříni alespoň pravidelně oprašujeme a nemáme problém je občas někomu ukázat, aby nenabývali na hrůze. Někdo pro takový stav využívá oddanost práci, někdo péči o rodinu, někdo je nakonec rád sám a má vnitřní svět jako já. Tato soukromá laskavá magie mi pomohla najít klid a pohodu.

Doporučuji si na život v osamění zvyknout. Lidé, kteří neustále potřebují společnost a neumí být sami, jsou první v řadě na odpis. Sami jsme se narodili a sami zemřeme, sami musíme projít bolestmi a těžkým obdobím a sami bychom měli umět unést štěstí. Pokud někdo neumí být sám, dost si koleduje. Když se mu pak přihodí něco, na co sám být musí, hrozí, že to vůbec nezvládne. Bohatý vnitřní svět, vybudovaný stabilní život, bezpečná osobní bublina - to jsou hodnoty, které se sice nedají ukazovat na sociálních sítích a nedá se o tom rokovat a sbírat uznání, je to ale nejlepší předpoklad pro to přežít i hodně nepříjemné věci.

Proměnilo se mi. Pravděpodobně jsem uvnitř zestárla tím bezbřehým množstvím času, které jsem prožila v umělém spánku, i když to ve skutečnosti trvalo jen několik dní. V mé hlavě to ale trvalo léta, desetiletí, celé věky. Navíc jsem tam byla poměrně dost nemohoucí a neustále mi někdo usiloval o život, takže to nebyl žádný hezký prožitek.

Dneska vnímám záležitosti spojené s časem trochu jinak než před úrazem. Před úrazem jsem si byla vědoma svých let a toho, že budou přibývat (když vše půjde dobře a předčasně neumřu) a že každý den čelím faktu, že už nikdy nebudu mladší než teď. Nepostihovala mě ale moderní závislost na mládí, líbily se mi první vrásky a každý rok mi bylo v životě líp, cítila jsem se líp - sebevědoměji, jistěji. Po úrazu jsem začala vnímat čas tak nějak v celém komplexu lidského života. Jako bych se občas dokázala potkat se svým mladším já v minulosti, ale i se starším já, které se ještě nestalo. Dokázala jsem si uvědomovat, jak by se věci mohly odvíjet, kdybych je nechala anebo kdybych je změnila. Někdy mám pocit, že umím nahlídnout do různých variant budoucnosti a tak mám příležitost zvolit, kterou chci skutečně prožít a kterou vidět jen jako představu. Někdy mám také pocit, že vidím budoucnosti druhých, zejména blízkých lidí - občas se mi zdá, že se mnou mluví jejich starší já. Hodnotím pak, jestli to já je to, které by ten člověk chtěl, aby se mu stalo. Tak koukám i na svá starší já a když je mi v jejich společnosti dobře a cítím se klidně, mám pocit, že jdu dobrým směrem. Nemyslím si, že bych kdy mohla něco takového poznat, kdybych neprožila tu zvláštní dobu ve své hlavě v umělém spánku. Považuji to za jeden z darů, které mi úraz přinesl.

Možná jsou to zcela obvyklé a běžné pocity, pro mě byly po úrazu v takové míře a hloubce nové. Smrtelnost nejen svou, ale také těch, které mám ráda, jsem si uvědomovala vždycky. Dneska ale taky vím, že rozdíl mezi mnou v nejlepších letech za počítačem, když píšu tyto řádky, a mnou v pokročilém věku na smrtelné posteli, je jen pár mlhavých dní a okamžiků, které nakonec budou ve vzpomínkách společně s těmi, co už za 35 let mám, jako jeden krátký sled prožitků. Je jen na mně, jak tyto okamžiky prožiju. A tak jsem se rozhodla, že je prožiju opravdově, aby mi každý den radostí poskočilo srdce, aby se mi vehnaly slzy do očí dojetím a občas abych zažila nezapomenutelné chvíle, kdy ucítím, že tohle je ono a že takový život stojí za to žít.