Blízkost smrti přinesla do mých dnů zvláštní stíny. Obdarovala mě novými myšlenkami, které se občas stávají prokletím, když se jimi nechám pohltit.

‍

Dostávám se do zvláštního místa bez času a bez starostí, kde jsou všichni, kteří už z tohoto světa odešli, a kladu si tam všelijaké otázky. Není to ale realita a prodlévání v tom místě mě odpojuje od života, který ještě mám. Jak blízko se konec nachází a jak tenký je závoj mezi naším a tím druhým světem? Jak nekonečně vzdálené budou možnosti, které máme teď, až se přiblíží? Objeví se nové možnosti? Myslím, že smrt je jako závrať. Snažíme se jí vyhnout, ale když už se nás dotkne, začne nás k sobě přitahovat. Když o sobě pochybuji, hluboce se oddám myšlence, že pokud jednou budou mé pocity z odžitého alespoň tak hezké, jaké byly při tom prvním „umírání“, tak to bude dobré. A díky téhle vzpomínce věřím, že klíčem je pravda a čisté svědomí.

‍

Vedle těchto pocitů se se stejnou intenzitou objevují pocity absolutního štěstí, které jsem dřív neznala. Zcela mě opustily různé strachy nebo zábrany, kterými jsem si sama dřív stavěla hranice. Po rekonvalescenci, když jsem se dostala do stabilního stavu, jsem najednou uviděla, jak je štěstí pro mnoho z nás na dosah, stačí se pro něj jen natáhnout. Pro ty, kteří jsou zdraví a nemají vážná trápení, pro ty by alespoň občasný pocit štěstí mohl být téměř samozřejmostí. Vidím kolem sebe a byla jsem v té pozici také, že tomu tak úplně není. Sami si ale házíme klacky pod nohy, často jde skutečně o nepokoru a také neochotu chápat svět.

‍

Jedním z poznání, které jsem objevila, je pointa skrytá v těchto řádcích.

Člověk po úrazu má roztříštěný celý svět, pravděpodobně i sebe sama a čeká ho velmi náročné období, kdy se musí poskládat dohromady.

‍

Je pochopitelné, že i jeho stavy se mění. Doporučit mohu jednu radu – tou je upřímnost. Jednak by si pacient měl umět říct, co mu dělá dobře a co ne a druhak by i druhá strana měla umět připustit, že vůbec neví, jak se má chovat, co má říkat a že se bojí, aby nějak neublížila. Vyjádřit tyhle pocity nahlas je obvykle tak stoprocentní ledoborec, že často sama o sobě taková upřímná chvilka všechny potíže v komunikaci odbourá. Také bych doporučila zvýšit empatii a snížit tendenci radit nebo dělat rozhodnutí za pacienta v očekávání, že to tak pro něj bude nejlepší. Pokud ten člověk nepřišel o rozum, tak sám ví nejlíp, co pro něj bude vhodné, na co ten den má náladu a na co se necítí. Mně občas někdo naplánoval něco, o co jsem vůbec nestála a ty pocity jsou potom děsné – nechcete být nevděční a stěžovat si, zároveň je vám ale nepříjemně, pak stačí přidat nějaké nevhodné řeči a je z toho další týden blbé nálady. Je třeba brát v úvahu, že člověk po traumatu je otřesený a velmi křehký. A tato křehkost nějakou dobu potrvá. Ohleduplnost je skutečně na místě. Nebude to tak navždycky, pokud všechno půjde dobře. Podle zkušenosti sama se sebou vnímám dva roky jako minimální lhůtu pro celý proces léčení. Aby nedocházelo ke zbytečnému trápení pacienta víc, než už má naloženo, je tedy nejlepší se ho na rovinu ptát, co by rád dělal a o čem by rád mluvil, nepřipravovat žádná překvapení, nevodit bez oznámení další lidi na setkání nebo nebrat pacienta do společnosti bez předchozího upozornění.

‍

Při povídání platí, že pokud se pacient vysloveně neptá na názor, nepotřebuje slyšet žádné úvahy od laika, který nemá s úrazy zkušenost. Každý úraz je navíc specifický, nedá se předpokládat, že zážitky se zlomeninou ruky před 20 lety se nějak blíže podobají zlomeninám obličeje dnes. Rozumování a poučování byla velmi úmorná část mého léčení. Paradoxně ti úplně nejbližší byli v tomto zdrženliví naprosto ukázkově, ale širší okruh mě občas potrápil. Když dojde k tomu, že jste si opravdu jisti, že byste měli pacientovi předat nějaké doporučení, tak na mě osobně nejlépe zabíralo, když mi někdo vypověděl vlastní příběh otevřeně a upřímně, včetně svých selhání – s čím si třeba nevěděl rady, proč, jaké zažíval překážky a co mu pak pomohlo. Když se mi přítel nesnažil vnucovat osvědčenou metodu a říkat, že něco musím nebo bych měla, ale prostě mi upřímně sdělil svou zkušenost, vždycky to tak nejvíc u mě padlo na úrodnou půdu.

‍

Chápu, že každý nemá vždy nervy na to být opatrný a empatický, pak je tedy lepší se nevidět, omluvit se. Nejlépe na tohle funguje, když se okolí pacienta spojí a předává si informace a snaží se síly rozložit tak, aby se pacientovi vždycky jeden věnoval a druhý odpočíval. Já jsem takovou péči nepotřebovala, byla jsem velmi brzy samostatná, ale znám takový případ z pozice pečovatele. Je to ideální způsob, jak nevyhořet, protože nemocný člověk toho z pohledu kamarádství moc vracet po nějakou dobu nemůže, nemá z čeho. Pokud jde o život, o zdraví, pokud někdo třeba řeší, že půlku dne dobře nevidí, pak nemá aktuálně sílu být nejlepší společník. Myslím si, že po nějakou dobu by takový člověk měl od okolí vnímat „dobu hájení“, prostor pro sebe, než se vyléčí a bude zase schopný fungovat naplno (i když výraz „naplno“ je trochu přehnaný). Okolí by to mělo chápat, snažit se podle svých možností mu ulehčit, minimálně ho však nerozrušovat, nezahlcovat, k ničemu nenutit.

‍

Pak je tu v neposlední řadě ještě jedno upozornění, které může někomu připadat jako zbytečné, ale podle mých zkušeností rozhodně není. A tím jsou náboženská, ezoterická či jiná spiritistická moudra. Ani pokud si za zranění člověk může sám, tak je zcela nevhodné mu sahat do svědomí. Natož pak někomu, kdo k tragédii přišel jako slepý k houslím. Řeči o božích zásazích, o karmě, o vyšším smyslu, o tom, že všechno zlé se děje pro něco dobré nebo o tom, že věci jsou tak, jak mají být – to jsou řeči, které po tragédii do konverzace slušných lidí nepatří. Upozorňuji na to proto, že pokud se člověk dotkl smrti nebo se mu stalo něco jinak tragického a strašného, tak promlouvat o nějakých vyšších silách je maximálně nevhodné. Jednak to pacientovi ubližuje a jednak to velmi vypovídá o tom, kdo tahle slova pronáší. Ten, kdo se takhle vyjadřuje, pacientovi solí čerstvé rány a pravděpodobně s ním pacient přeruší kontakt, což i velmi doporučuji. Po traumatu je toho v člověku dost, s čím se musí vyrovnat a co zpracovat, sám si takové otázky klade a když mu tyto myšlenky předkládá někdo, kdo je na tom v té chvíli o moc lépe a nic strašného neprožívá, je to obvykle velmi zraňující. Jsou věci, které jsou nevhodné a které lidé říkají proto, že neumí moc dobře odhadnout situaci. A pak jsou věci, které jsou nevhodné, ale které lidé říkají záměrně. Moc dobře vědí, co dělají. Naučit se rozlišit tyto dvě motivace je užitečná dovednost.

Rozumím potřebě člověka hloubat o vyšším smyslu dění. Tato potřeba je v moderní době přetavena na příklad do zákona přitažlivosti, zkratkování východních nauk ve smyslu "karmy" nebo do víry ve schopnosti vesmíru plnit přání. Beru tyto myšlenky spíš shovívavě, někoho po tragédii ale můžou vysloveně deptat.

‍

Není asi potřeba být vysokoškolsky vzdělaný historik, aby každý věděl, že dějiny lidstva jsou plné utrpení, válek a brutálního násilí. Není přece možné uvažovat tak, že každý v životě dostane, co si přeje, zaslouží nebo co přitahuje. Copak si 6 milionů Židů včetně dětí zasloužilo zplynovat? Za tento epický příklad monstrózních zločinů 20. století si každý může dosadit nějaké jiné zvěrstvo, které ho napadne. Nemusíme ani sahat po největších hrůzách staletí, můžeme zůstat u běžného života. Co všichni rodiče, kterým nešťastně zemřely děti? Co někdo, kdo ztratil nejbližšího trestným činem druhého člověka? Co někdo, kdo vinou jiného přišel o zdraví? Copak každý, komu se stalo něco hrozného, si to zasloužil, přál nebo si to přitáhl? Touto optikou bychom tedy museli připustit, že každý, komu se nic hrozného nestalo, žil příkladně a bezvadně rozuměl tomu, jak věci fungují. A to přece není pravda. Tyto úvahy mohou křehkého člověka po traumatu dramaticky poškozovat. Ničemu nepomohou ani rozvinuté teorie o cestování duší, o výběru osudu před narozením, o karmických životech a podobné duchovní nauky vycházející tu z východních náboženství, tu z ezoterismu, tu z kombinace všeho. Pokud někomu po tragédii takové teorie přijdou vhod, spíš je objeví sám a začne o nich mluvit jako první. Nutit je z pozice toho, kdo je zdravý a v pořádku, je vysloveně netaktní.

‍

Každý, kdo prošel očistcem, se musí vyrovnat s nejrůznějšími myšlenkami i bez připomínek druhých. Někdo může najít ve své tragédii impuls ke změně a začne dělat něco jinak. Někdo tragédii využije a vezme si z ní to nejlepší, co nabídla. Hodnocení ale druhému nepřísluší a soukromě ho vnímám v lepším jako znak hlouposti, v horším zla.

Osobně jsem se, a o tom jsem již psala v prvním díle, rozhodla si vzít z té události to nejlepší, co mi nabídla. V mém případě se jednalo o opravdu dlouhou pracovní pauzu, první takhle dlouhou přestávku od mých šestnácti let, a možnost se rozhodnout, zda se ke svému oboru ještě vůbec někdy vrátím. S tím se přirozeně pojila šance začít se věnovat jiným věcem, odpočinout si, protřídit své okolí. Tuto možnost jsem dostala zrovna v době, kdy pandemii kovidu byly čtyři měsíce, nikdo nevěděl, co bude. Pracovala jsem jako ředitelka jednoho z největších pražských festivalů a přizpůsobovali jsme se každým dnem novým informacím a situaci, nebylo to jednoduché a nikdo nevěděl, kam se event a zábavní byznys bude ubírat. Nedá se tedy říct, že by pauza přišla v nevhodný okamžik. Umím si ale živě představit, že pro někoho jiného, kdo zrovna rozjel vysněný podnik nebo má půlroční dítě, by takový úraz žádnou příležitost nenabídl a bylo by to pouze a jenom strašné. V tom jsem měla štěstí.

‍

Za štěstí považuji i celý průběh svého úrazu. Kdyby mi ten vlak narazil kamkoli jinam, pravděpodobně by ztráta byla katastrofální – přišla bych o končetiny, hybnost nebo část mozku, což by znamenalo smrt. To, že mi nárazník narazil do obličeje, bylo pro mě šťastné, protože mi byla sice poničena tvář, ale všechno ostatní mám. Zejména jsem velmi vděčná, že mi přes to všechno zůstaly oči. To je přímo zázrak. Vůbec se ale nedomnívám, že to má jiný význam než takový, že jsem měla štěstí v neštěstí.

‍

Nikdy mě ani nenapadlo se ptát, proč zrovna já a tuto otázku v případě neštěstí považuji obecně za velmi sobeckou. Podle mě obsahuje totiž rovněž podotázku – a proč ne někdo jiný? Takhle ale přece není správné uvažovat. Nikdo bychom neměl přemýšlet nad tím, že by si někdo jiný zasloužil nehodu víc, nebo kdo by měl být nemocný a kdo zdravý, komu by se mělo spíš stát něco hrozného atd. Takové přemýšlení považuji za zhoubné. Podle mě se takové věci prostě dějou. Některé nepříjemnosti zdravotního charakteru můžeme podporovat svým životním stylem a svými zlozvyky, ale některé věci se prostě stanou, protože jsme ve špatný čas na špatném místě. Úplně stejně jako se dějou šťastné věci, protože jsme ve správný čas na správném místě. Osobně si nemyslím, že tyto události něco nebo někdo řídí. Život lidí na zemi v celém časovém horizontu od začátku do konce, který se ještě nestal, je tak složitý organismus, že nevěřím tomu, že se v něm prostě nedějou chyby a omyly jako v každém jiném složitém systému. Jakékoli jiné vysvětlení, které mi bylo v životě nabídnuto, se nedá aplikovat na celou škálu otázek a tím je pro mě vyloučené.

‍

Rozhodně se však alternativním myšlenkovým směrům nevysmívám. Sama jsem měla zážitek, o kterém uvažuji jako o duchovním a který přesahuje moje chápání. Podrobně jsem ho popisovala v prvním díle ve třetí kapitole s názvem „Co se vlastně stalo“. Nemohu tedy sama říct, jestli je vše na světě jen fyzické a chemické nebo zda existuje duchovní, vyšší rozměr života. Mám na to svůj názor, kterým nebudu čtenáře zatěžovat, ale nic o tom doopravdy nevím. Píšu o těchto momentech proto, že pro pacienta jsou úvahy tohoto druhu, které přicházejí zvnějšku, potenciálně škodlivé a je potřeba s nimi být opatrní. Je úplně něco jiného rozebírat náboženské nauky s kamarády na kávě nebo je tlačit člověku, který sotva přežil vlastní smrt.

‍

Podobně přistupuji i k tomu, jak se s nepřízní osudu vyrovnat. Bylo jen a pouze mojí volbou se s ní vypořádat a projít jí hrdě a s hlavou vztyčenou. I když jsem zažila různá selhání, zklamání, stud a vztek zejména sama na sebe, tak jsem se rozhodla se nevzdat, nepodvolit, neohnout a zároveň nezapšknout, nezatvrdnout, nevyschnout radostí a jiskrou, nestát se zlou, která by jiným záviděla. Jak snadné by bylo závidět krásným dívkám jejich krásu a mládí a stát se jedovatou zmijí. Ale to je prohra. Život není jen o mládí, kráse, úspěchu, o tom být na vrcholu. Život má mnoho rovin a já jsem si svůj čas mládí, krásy a vrcholu dosyta a opravdu hojně užila. Nyní přišel čas, kdy mohu konečně klidně dýchat, někomu už mohu třeba poradit nebo být oporou, protože mnou už starosti mládí nezmítají, a přitom je ještě jasně vidím.

‍

Taková je moje optika, kterou se snažím na svět dívat. Vnímám sebe jako architekta svého příběhu, a i když mi tam občas něco foukne nebo se objeví blesk z čistého nebe a celou stavbu mi rozstřelí na kusy, pořád jsem to já, kdo má tu moc ji postavit znovu, rychleji a odolněji. To je volba, kterou každý den dělám. To je způsob života, který jsem zvolila. Není to věc, která by se stala díky úrazu a není to to dobré, co zlé přineslo. Ne. To já jsem ten, kdo tento průběh volí ze všech průběhů, které bylo možno zvolit. Jsme to my, kdo můžeme věcem, které se nám stanou, dát význam. Dát svému životu smysl je naše rozhodnutí.

To je doopravdy jízda. Veškerá hroší kůže, kterou si za život člověk vytvořil, zmizela a zase jsem se cítila jako dvanáctiletá, zmatená, zranitelná, pod tlakem, neschopná čelit věcem, které mi ubližovaly. Dobrá zpráva je, že ten pomyslný štít se obnoví celkem rychle, netrvá to dlouho jako dospívání.

‍

Vzpomínám si, že mě něco neustále dojímalo, že jsem měla ze všeho ohromnou radost, že jsem měla úžasnou příležitost prožívat některé věci, jako by se ještě nestaly. Filmy, na které se často dívám, pro mě byly jako nové. Zejména moje oblíbené filmy, které si pouštím pro radost, jako Smrt jí sluší nebo Mars útočí. Filmy, které jsem poprvé viděla až těsně před nehodou, jsem při druhém zhlédnutí opravdu viděla poprvé, pravděpodobně mi je paměť vymazala. Takovou příležitost dostane málokdo – prožít věci znovu. Vnímala jsem se, jako bych se vrátila z dálky a po mnoha letech. Chyběli mi lidé, kteří už dávno v mém životě nebyli a měla jsem potřebu s nimi znovu navázat kontakt. To bylo ode mě hloupé, ale po nějaké době jsem si mohla díky těmto pocitům zkusit znovu poskládat svou vlastní vztahovou rovnici. Kdo pro mě byl důležitý a kdo méně nebo vůbec.

‍

Také jsem si uvědomovala, že mám vzpomínky, které se mi reálně nestaly, které jsem si před úrazem nepamatovala. To bylo zvláštní. Věděla jsem, že to nejsou moje vzpomínky, jako by mi je někdo do hlavy instaloval nebo jako by byly někoho jiného. Neměla jsem problém je od těch svých oddělit. Ovlivnily však moje pocity vůči některým skutečnostem. Na rozdíl od zážitku blízkého smrti, který jsem schopna si vysvětlit koktejlem medikamentů, tak pro tyto nové vzpomínky vysvětlení nemám. Jak by se mohlo v hlavě objevit najednou tolik vizí a vzpomínek, které jsem nezažila. Některé jsem zažít mohla, protože se staly za mého života, a tak to mohly být vzpomínky zapomenuté, které se otřesem znovu vynořily. Některé se ale za mého života stát zkrátka nemohly, a přitom jsem ty vize měla v paměti tak jasné, jako kdyby se staly včera před mýma očima. Zvláštní.

‍

Nepamatuji si, že bych po úrazu brečela z lítosti k sobě. Jenom jednou velmi krátce po odchodu z nemocnice, když jsem zjistila, že mám posunuté oči. To mi v tu chvíli každý ještě vymlouval, že se mi to zdá kvůli otokům, ale já už věděla, že budu mít skutečně ty oči křivé. Z části jsem brečela kvůli tomuhle, protože mi bylo jasné, že to bude esteticky natrvalo ošklivé a z části jsem brečela, protože s lidmi nebyla řeč a strašně mě štvalo, že mě neposlouchají, i když jsem měla pravdu, což čas brzy ukázal. To bylo jedinkrát, kdy si lítost nad sebou pamatuji. Emoce, která se mnou ale byla velmi často, byl pocit bezmoci a z něj vyplývající hněv. Zejména hněv na každého, kdo neposlouchá, co mu říkám a kdo nepřemýšlí, než něco řekne.

‍

Původně jsem si to vysvětlovala tak, že vlastně těm lidem asi nedochází, co někdy říkají. Obvykle i tvrdili, že jim to nedochází, když jsem se zeptala. Časem jsem ale nabyla dojmu, že to už není možné, aby to nechápali, tudíž jsem to vzala jako fakt, že zkrátka někomu dělá dobře druhého zraňovat. Hodně doporučuji se těmihle skutečnostmi moc nezabývat, člověk by mohl prodlít v naštvanosti a to je podle mě škoda času a energie. Ideálně to hodit za hlavu a částečně i ty lidi hodit za hlavu. Úraz zkrátka prověří veškeré vztahy a nekompromisně oddělí ty, kteří k vám patří, od těch ostatních.

Hněv a pocity vzteku a naštvanosti jsem pochopila tak, že jsou přirozenou reakcí na tu bezmoc, která byla po určitý čas fatální. Bezmoc, že nemůžu ovládat svoje tělo jako dřív. Bezmoc zejména na začátku, že nemůžu dělat vůbec nic, jen být v klidu a léčit se. Bezmoc, že musím a budu muset čelit lidem, kteří se ke mně chovají nevhodně nebo přímo ohavně.

‍

Bylo mi nějak přirozeně jasné, že nesmím ten hněv dusit, že to by mohlo mít zdravotní dopady. Sport jako prostředek pro relax byl pro mě velmi omezený a nesmírně mi chyběl. Ten hněv jsem tedy procesovala různě, ale postupně jsem se ho naučila transformovat. Pokaždé, když jsem pocítila na něco nebo někoho hněv, nezlobila jsem se na sebe za to, že mám hněv, nesnažila jsem se ho potlačit. Byl to pro mě impuls k aktivitě, abych tu energii přeměnila do něčeho užitečného. A v podstatě bylo jedno, zda to znamenalo umýt nádobí, udělat nějakou práci nebo se hýbat. Cílem bylo odnést si z chvíle hněvu něco dobrého pro sebe, něco, co bych bez toho hněvu v tu chvíli neudělala. Tak jsem se naučila trochu se i těšit, až se zase naštvu, protože aspoň něco udělám. No a ve chvíli, kdy už se na něco člověk těší, tak to tak snadno nepřichází, protože čerti nikdy nechodí tam, kde jsou očekáváni.

‍

Samozřejmě to nefungovalo stoprocentně, ale naučila jsem se jít vždycky dál a nezastavovat se u svých selhání, která jsem dřív měla tendenci rozebírat pořád dokola a trýznit se jimi. Během rekonvalescence jsem brzy pochopila, že bych nedělala nic jiného. Pokud se po úrazu něco člověk opravdu naučí, tak nebrat moc vážně svoje neúspěchy, protože jich je tolik, že by se musel zhroutit, kdyby každý prožíval.

Když se k vám někdo zachová ošklivě ojediněle, je to většinou otřes a člověk to časem zpracuje, a možná i do zábavné historky. Pokud se ale někdo zachová hrozně opakovaně nebo třeba opakovaně při jedné příležitosti pronáší nevhodné řeči, je to skutečně ubíjející.

‍

Než u zraněného člověka dojde k vnitřní stabilizaci, návratu přirozeného štítu, schopnosti vyhodnocovat situace a nepřipouštět si nevhodné jednání, chvíli to trvá. Pokud je do té doby člověk vystaven jakékoli formě netaktního chování, posměchu, křivosti nebo manipulace, může to mít vážné následky. Minimálně doporučuji mít nějakého přítele, se kterým se takové zážitky dají rozebrat s důvěrou, komu se člověk může otevřít a je vyslyšen.

‍

Osobně jsem takové situace zažila několikrát a dokážou skutečně otřást vším, co se člověku podařilo od úrazu vybudovat. Je to od těch lidí velmi sprosté, ale i takoví mezi námi jsou. Po takové zkušenosti ty původce samozřejmě vystřihnete jako vystřihovánku ze svého života, ale jejich nevhodné chování ve vás může zůstat a konat neplechu, dokud se úplně nezahojíte. I když to bude znít mamkovsky, důrazně doporučuji alespoň dočasně chodit mezi lidi s důvěrným doprovodem, který bude fungovat částečně jako štít. Také doporučuji vyhnout se konzumaci stimulačních látek. Úplné tabu by měly být jakékoli drogy, záhodno je však rovněž se zcela vyhnout alkoholu. Také v druhých lidech bude alkohol odbourávat zábrany a mohou říkat věci, na které člověk neumí reagovat a které v něm zůstanou. I na to je třeba se připravit.

‍

Já jsem nakonec po nějaké době alkohol vyřadila ze svého života úplně. Za prvé není žádné množství alkoholu pro člověka zdravé. A za druhé, od určitého věku alkohol považuji za jeden z hlavních faktorů, které ovlivňují proces stárnutí. Nevadí mi být v přítomnosti lidí, kteří pijou, naopak. Díky abstinenci už poznám, kdy je druhý alkoholem ovlivněn a nemá tak smysl v konverzaci pokračovat nebo - přesněji řečeno nemá smysl si to, co druhý říká, brát k srdci. Úplné přerušení požívání alkoholu bez toho, že by k tomu člověka donutily zdravotní důvody nebo alkoholismus, je téma samo o sobě a stále ne moc otevírané. Osobně se domnívám, že se blížíme době, kdy bude konečně a po právu alkohol považován za drogu a bude tak k němu i přistupováno společensky. Věřím, že stejně jako všechny možné kratochvilné záležitosti patří k životu jen do určitého věku, kdy je tělo schopné ho relativně dobře neutralizovat a regenerovat, později by měl být užíván s velkou opatrností. Je to ale jen můj osobní laický názor. Každopádně minimálně po nějaký čas od úrazu doporučuji dávat pozor na alkohol nejen u sebe, ale rovněž u ostatních, pokud s nimi přijde člověk do styku.

Změna estetiky je asi úplně jiná u muže a jiná u ženy, která byla dříve vnímána jako atraktivní. Krásná žena je často neviditelná, jak říká postava chlípného stárnoucího pedagoga ve filmu Elegy, česky Umírající zvíře.

‍

Krásnou ženu většina lidí doopravdy nevidí, vnímají jen tu krásu, kterou obdivují či chtějí získat erotickým způsobem nebo na ni žárlí, závidí ji její majitelce nebo je prostě jen štve. Často je taková osoba vnímána pouze skrze své estetické atributy, málokoho zajímá, kým je uvnitř, jakou má duši, hodnoty, charakter, přání, sny, touhy. Co jí ubližuje nebo čeho se bojí.

‍

Neviditelnou křehkost skrytou za hezkým zevnějškem lidem obvykle nevadí zranit. Zejména muži nevnímají, že někoho raní, protože krásnou ženu pravděpodobně ani nepovažují za někoho, kdo může být raněn. Jak jsem stárla, postupně jsem se učila si dávat na duši větší pozor, každého člověka (naštěstí) život nějak fackuje a zoceluje. Naučila jsem se vycítit z hovoru a gest, jestli někdo, kdo stojí naproti mně, se vůbec zajímá o mě nebo jen o tu schránku, kterou před sebou vidí. Postupně jsem se mýlila čím dál tím míň.

‍

Úraz do téhle hry přinesl úplně nový rozměr. Upřímně jsem si nejdřív myslela, že je to tak strašná věc, že snad úplně každý, kdo se mnou dříve prožil nějaký čas, tím bude muset být zasažen. Samozřejmě to tak nebylo, a tak jsem brzy spadla zpátky na zem. To mi otevřelo oči ve smyslu, že člověku, který mi už jednou ublížil, je úplně jedno, jestli jsem živá nebo mrtvá nebo sice živá, ale s přejetým obličejem. Možná bude takový člověk i rád, pokud zemřu nebo pokud ztratím paměť, protože už alespoň nebude existovat připomínka jeho bezohlednosti.

‍

Tak jsem pochopila, že lidé jsou opravdu různí, že využít zranitelnosti je lákavé, snadné a beztrestné a kdekdo to rád udělá. A také, že pravda o lidech a o tom, jací jsou, je často úplně jednoduchá. Začala jsem po úrazu vidět, jak jasné to vlastně vždycky bylo, jen já to vidět nechtěla nebo neuměla. A poprvé jsem si začala uvědomovat, že ta zranění, která jsem si dříve nechala působit, nejsou a nikdy nebyla mou ostudou, ale že vždycky byla a budou ostudou těch, kteří taková zranění jsou schopni druhému působit.

‍

S nadsázkou by se dalo říct, že úraz mi sice vzal krásu a část zdraví, ale dodal mi mnoho informací a některé chybějící dílky do skládačky. A to není špatné.

Velmi zajímavé byly například sny. Po dlouhou dobu od úrazu jsem ve svých snech neměla zničenou tvář. Pak najednou a zničehonic jsem začala snít tak, že už jsem vypadala jako ve skutečnosti. Vůbec si nevybavuji, čím a jak ta změna přišla. Po čase se znovu začaly objevovat sny, ve kterých jsem tvář rozbitou neměla. Zajímavé.

‍

Vnímání okolí se také po nějaké době změnilo. Jizvy se mi hojily naprosto dokonale, a tak jsem brzy na první pohled ve slunečních brýlích vypadala skoro normálně. Přišly dny, kdy se na mě nikdo třeba za celý den divně nepodíval. To bylo úžasné. Sama jsem svoje postižení přestala vnímat jako hendikep rovněž kolem druhého roku po úrazu v souvislosti s tím, že mi začalo být dobře. Když na mě náhodou někdo civěl, začala jsem si užívat to, že jsem k němu otočila tvář, sundala si brýle a usmála se na něj. Ty výrazy studu jsou k nezaplacení.

‍

Pomalu jsem svůj příběh přijala jako přednost a poničenou tvář jako daň za dar, který jsem dostala. Dar v podobě poznání mnoha věcí, které bych jinak vidět nemohla. Nikdy bych bez tak zásadního úrazu nemohla pozorovat své okolí, jak se bude tváří v tvář takové události chovat. Nikdy bych nemohla nahlížet na život skrze absolutní přiblížení se smrti. Nikdy bych si o sobě nepotvrdila, jak schopná a odolná jsem.

‍

Uvědomuji si, že jsem měla nepopsatelné štěstí v tom, jak dobře to dopadlo a že jsem naprostá výjimka. Možná je pravděpodobnější, že člověk vyhraje vysokou částku v loterii. Jsem si toho vědoma, jsem za to moc vděčná a vím, že to tak není pokaždé. Že mnoho lidí prodělá ztráty nevýslovně větší a ztratí chuť k životu, ztratí radost, ztratí víru v sebe. To je mi hluboce líto, protože narodit se a nedostat šanci život prožít se vším všudy, to je ohromně smutné.

Nějaký čas po úrazu jsme spontánně obnovily vzájemnou komunikaci s mou bývalou kolegyní. Neviděly jsme se asi osm let, když jsme si znovu začaly psát.

‍

Postupem času kolegyně zjistila díky ztrátě miminka, že má rakovinu žaludku. A po roce a půl zemřela. Nebylo jí ani 40. Christinka byla ten nejlaskavější člověk. Na všechno se dívala z té lepší strany, ke každému přistupovala s otevřeným srdcem, byla ten nejpracovitější člen týmu, jakého jsem kdy poznala a jeden z nejspolehlivějších kolegů. Navíc měla ohromný smysl pro humor, který byl laskavý. Nikdy by nikomu neublížila ani slovem. Během roku a půl, co jsme byly znovu v kontaktu a co bojovala s nemocí, ji neopustila víra v to, že to dobře dopadne, byla odhodlaná zvítězit, byla stále pečující a milující, nevzdávala se, nezoufala si a nelitovala se. Zažila si s tou nemocí strašný věci. A nakonec si ji nemoc stejně vzala. Jestli si nějaký člověk určitě ničím a nijak nezasloužil prožít takové hnusy a zemřít tak brzy a po něčem tak příšerném, tak to byla Christinka.

‍

Nevím, proč jsem já dostala šanci se vrátit a proč ona už musela jít. Nikdo nejsme Smrt, abychom rozhodovali, kdo už půjde a kdo ještě může zůstat a posuzování její práce nám asi taky nepřísluší, ale odejmutí tohoto života považuji za výrazně nemilosrdné. Christinky smrt je pro mě velmi hořká pilulka, která mi zásadně zakaluje dobré pocity. Každý den mě zaskočí jako zákeřný výsměch Prozřetelnosti a připomínka, jak pomíjivé je všechno to, co si myslíme, že máme. Tváří v tvář smrti blízkého, který ještě opravdu neměl svůj čas, jsou mnohé věci najednou tak marné, že zcela ztrácejí na obrysech. I když si myslím, že vím, kam šla a že je to krásné místo, je to jen malá útěcha na bolest, která se nezmenšuje.

‍

V předchozím roce zemřel také předčasně zakládající člen kapely, která mě provází téměř po celý život a je pevnou součástí mého opěrného systému. Smrt Andrewa Fletche Fletchera obletěla svět a šokovala nás, skalní fanoušky, nevídaným způsobem. A najednou se dostavila realita, že nic už nebude jako dřív. Depeche Mode vydali začátkem roku 2023 album Memento Mori, ve kterém se se smrtí Fletche vyrovnávají. Masivní turné, které následovalo, bylo velmi emotivní. Když píšu tyto řádky, mám z něj za sebou tři koncerty z pěti, v Bratislavě, Londýně a Praze a dojem je stále čerstvý. Po posledním koncertu mě přepadla zvláštní změť emocí, ve které se mísí ohromné pohnutí, které mi hudba Depeche Mode do života přináší, s nekonečným smutkem.

‍

To, co máme, je jen iluze času, který se ve skutečnosti nezastavitelně řítí a když jsme pozorní, můžeme ho nahlédnout z výšky, jako by se odvíjel v kruhu. Takto by mohlo být hypoteticky možné sama sebe instalovat do jakékoli části příběhu a vidět ho v libovolném okamžiku od začátku do konce, které se možná nacházejí těsně u sebe a odvíjí se zas a znovu. I moje kapela jednou skončí, a protože je o pár let starší než já, pravděpodobně ten konec uvidím. Při těchto myšlenkách mi došlo, že vlastní předčasný konec má několik úžasných výhod. Nikdy neuvidíme své milované končit a umírat. Nikdo si nás nebude pamatovat v jiné než té nejlepší životní formě, náš obraz v paměti druhých nikdy nezestárne. Je to chabá náhrada za nedožitý život, ale je to atribut, kterého stářím není možné docílit.

Naučila jsem se prožívat bolest a melancholii konce dřív, než skutečně nastane, a když se pak opravdu stane, už ho dokážu přijmout a prožít pokud možno zdravě. Některé konce jsou však tak mocné, že i když se na ně člověk pokusí připravit, bolest to nezmenší, neutiší a neotupí. Přijde zničehonic, rozetne srdce vejpůl a zmizí bez vysvětlení.

Moje přiblížení se smrti mě vyškolilo v tom smyslu, že už nikdy neodjíždím na cesty bez toho, abych nedala nejbližším informace k tomu, co dělat v případě mojí smrti. A snažím se mít vždycky domov ve stavu, za který bych se nestyděla, kdyby ho někdo po mně musel vyklízet. To je samozřejmě nadsázka, ale v podstatě to tak je.

‍

Zodpovědný přístup k životu pro případ nějakého neštěstí jsem v dospělosti měla, takže jsem po úrazu mnoho věcí vůbec nemusela řešit. Měla jsem svoje koupené bydlení, neměla jsem dluhy, měla jsem životní pojištění. Pokud čtete tyto řádky a nejste pojištěni, vřele doporučuji přestat číst a jít to vyřešit. Toto je znamení, že to máte udělat. Teď.

‍

Myslet dopředu na smrt může působit ponuře, zejména v naší společnosti, která se tématu smrti urputně vyhýbá, ale tak to ve skutečnosti není. Je to osvobozující. Vědět, že mám svoje věci v pořádku, že vím (a ví to také ostatní nebo právní zástupce), co se stane s mým majetkem, jak se rozdělí dědictví, jak bude postaráno o zvířata nebo v jiných případech o děti.

‍

Mnoho lidí přemítá, jak by měl vypadat jejich pohřeb. Osobně vnímám pohřeb jako výsadu pozůstalých. Jak se ho rozhodnou vystrojit, zda vůbec, jaké na něj použijí prostředky, to spadá do gesce těch, kteří se loučí. Ne do mojí. Mohu si třeba přát, aby to pojali podle mého vkusu, ale v podstatě je to způsob rozloučení těch, kteří tu zůstali, nikoli můj. Moje odpovědnost je nezpůsobit svou smrtí pozůstalým větší starosti, než už budou mít tím, že umřu. Tohle jsou otázky, které ovlivnit můžu a měla bych. Nehledě na to, kolik mi je nebo že svou smrt nečekám. Takových už po zemi bohužel chodilo.

‍

Vyrovnání se s otázkou a zajištění následků v případě své smrti doporučuji i jako osobní cvičení. Skutečně to pomáhá si porovnat některé věci. Člověk si při takovém přemýšlení lépe uvědomí, na kom mu záleží a na kom už vůbec ne. Co je pro něj opravdu důležité a nad čím nakonec mávne rukou a nechá to za sebou v minulosti. A nečekanou výhodou může být i to, že pokud se opravdu něco stane a my se třeba na nějakou dobu ocitneme nemocní, v nedobré kondici nebo bez výdělku, dá se z těchto příprav dobře těžit.

Mnoho lidí vidí svou spásu nebo podmínku pro harmonický život v odpuštění. Já tomuhle principu nerozumím. Nejsem přeci Ježíš Kristus, abych odpouštěla zlým lidem, kteří konají zcela vědomě a záměrně zlo. Navíc si myslím, že to ani není správné takové věci odpouštět nebo to po někom chtít. Copak může někdo chtít po matce, aby odpustila przniteli a vrahovi svého dítěte? To přeci nemůže nikdo myslet vážně.

‍

Emoce odpuštění je pro mě přirozená součást života, pokud se mi něčí vinou stane nějaká křivda, ten člověk následně přijde a omluví se a požádá o to, abychom tu záležitost nechali být. Součástí toho je, že mu musím uvěřit, že svého činu lituje, upřímně ho mrzí a nemá zájem na tom ho opakovat. Pokud se něco z výše uvedeného nestane anebo pokud se jedná o neodpustitelný hřích, pak odpuštění neprovádím. Můj mozek ani netuší, jak něco takového udělat. Výjimkou jsou případy, jakým je například můj úraz. Nenosím v sobě žádný vztek na řidiče, že z důvodu, který se už nikdy nedozvíme, vjel na přejezd při signalizaci. To jsou věci, které se prostě můžou stát a nebyl ani zdaleka první. Jeho to stálo život. Nejsem blázen, abych se zlobila na někoho, kdo při hloupé chybě sám zemřel.

‍

To, že neprovozuji odpouštění každému blbci, který kolem sebe škodí, to však neznamená, že hniju v křivdách, utápím se v ošklivých myšlenkách a pocitech, nebo že vyrábím voodoo panenky, které po nocích doma propichuju špendlíkama. Každá křivda, každý zločin a hřích mají nějakou lhůtu, kdy jsou živé, palčivé, způsobují zranění. Ale téměř ve všech případech s časem ztrácejí tyto síly na intenzitě. Ten čas, při kterém dochází k pomalému vyprchávání bolesti, je taky časem, kdy člověk vědomě musí konat vlastní proces uzdravení. Přijmout to, že mu někdo ublížil, že se takové věci na světě mohou stát a že jsme na ně většinou úplně sami. Přijmout, že je jen na nás, jak moc je necháme do nás vplynout a ubližovat nám dál. Je to pouze naše zodpovědnost své rány zahojit a hezky se o ně starat, aby už v budoucnosti nebolely.

‍

S tím, že někdo dokáže ubližovat (podvádět, krást, pomlouvat, škodit, lhát, ničit, týrat, zabíjet, …), s tím se každý takový zmetek musí vyrovnat sám, to je zase jeho odpovědnost.

‍

Upřímné žádosti o odpuštění v mém světě nemůže nebýt vyhověno a tam, kde žádost nepřijde, tam zůstane zahojená rána a nový svět, ve kterém původce ran jako by nikdy ani neexistoval. Nahrazuje ho zkušenost a poznání.

Když jsem po úrazu začala sdílet se svým okruhem známých, co se mi stalo a jak postupně probíhá rekonvalescence, opakovaně mi lidé říkali, že se stydí přede mnou mluvit o svých problémech, protože v porovnání s mým žádné vlastně nemají. Někdy to byla asi pravda, a tak jim můj úraz posloužil jako referenční bod. Na druhou stranu mnoho problémů, které člověk má a nejsou na oko vůbec vidět, můžou být nesmírně zničující a špatně se o nich mluví.

‍

Osobně, i po své zkušenosti po úrazu, nemůžu říct, že to byla nejtěžší zkouška v mém životě. Byla ohromná, to ano, velmi náročná, dlouhá a s trvalými následky. Ale byla fyzická, byla jasná a bylo od začátku zřejmé, co je potřeba dělat. Jsou však problémy, které lidé mají a takto zřejmé a jasné nejsou, zároveň jsou třeba bagatelizované společností. Když jsem se před lety rozcházela po dlouhodobém vztahu, bylo to pro mě mnohem náročnější, protože moje vnitřní rozervanost nebyla vůbec vidět a absolutně jsem nevěděla, co s ní mám dělat. Nešlo jen o ztrátu nějakého vztahu, šlo o zásadní zrady a podrazy, o vytržení z určitého životního rytmu velmi necitlivým způsobem a šlo také o naprostou psychickou zdevastovanost. Za rozchody často stojí vážná a děsivá traumata, která člověk roky tají, za která se stydí. Rozsáhlost pekla, kterým člověk prochází, se může na první pohled jevit úplně jinak, než jaká je ve skutečnosti.

‍

I proto vnímám jako základní stavební kámen mezilidských vztahů komunikaci, upřímnou, čestnou, otevřenou. V našich postsocialistických podmínkách stále není úplně běžné mluvit s druhými otevřeně a přitom laskavě, bez přetvářky a skrytých manipulací za účelem těžit pro sebe. Dvě generace socialistické výchovy jsou pro národ hodně a zatím jsme se pozůstatků úplně nezbavili. Lidé stále rádi soudí, dělají si závěry bez znalosti reality a také závidí. Myslím, že jim to stejně nic nepřináší kromě dobrého pocitu ze zákeřnosti, která na konci stejně ošklivě pálí.

‍

To, co jsem při své zkušenosti před lety nebyla schopna vidět, jsem po úrazu viděla velmi zřetelně a ihned. Vnitřní kompas mi neomylně ukazoval na neupřímné osoby se skrytou agendou. A v tom vidím velkou výhodu fyzických zranění. Není při nich natolik ovlivněn zdravý rozum – je třeba otřesen a po fyzickém napětí, ale není zahalen závojem duševních traumat, která jsou dle mého názoru mnohem rizikovější a mají mnohem tragičtější následky, protože nejsou vidět a není jim možné tak snadno uvěřit.

‍

Tohle je jedno z poznání, které jsem díky úrazu získala. Drama, které je naprosto zřejmé a zřetelné, nemusí být ve skutečnosti tak zničující jako drama, které vidět není.

‍

Je to pro mě i jeden z motivů, proč hlasitě podporuji oběti domácího násilí a šikany v jakémkoli prostředí, proč stojím za narovnání práv lgbt+ lidí, proč sponzoruji spolky na záchranu koček, které jsou často přehlížené, proč na svých sítích mluvím o problémech, před kterými společnost zavírá oči, protože nejsou dostatečně atraktivní. I dobročinnost je totiž byznys a spoustu lidí si vybírá, komu pomáhat, ne podle svého srdce, ale podle toho, co bude líp vypadat.

Ačkoli se považuji za progresivně smýšlející osobu a domnívám se, že záležitosti, které se týkají těl poloviny obyvatelstva planety, jsou záležitostmi všech, tak varuji dopředu osoby, které si o ženském těle číst nechtějí.

‍

Od raného dospívání jsem celý život trpěla extrémně bolestivou menstruací, která mě nespočetněkrát (opravdu nevím, kolikrát se to mohlo stát, ale možná i desetkrát) dostala do RZ, a ta mě musela odvézt na pohotovost. Kolapsoidní stavy, bezvědomí, bolesti tak ukrutné, že mi bylo několikrát lékaři řečeno, že jsou velmi podobné porodním (nerodila jsem, takže realitu nemůžu posoudit). Zhruba mezi 25. a 30. rokem se mi začalo dařit tyto projevy předvídat, korigovat a tlumit. S největší pravděpodobností za příčinou stála endometrióza, což je onemocnění, které se nedá bez invazivního zásahu diagnostikovat přesně. Životním stylem, úpravou stravy, vnímáním potřeb těla a jejich upřednostňováním, se dá udělat hodně. Jaké bylo pro mě překvápko, když se mi po úrazu tohle peklo vrátilo jako bumerang. Vůbec už jsem na bolesti této intenzity nebyla zvyklá. Taky jsem si uvědomovala, že bych opravdu neměla omdlít a spadnout na hlavu, protože je pravděpodobně křehčí.

‍

Nejhorší na všech mých tělesných projevech, včetně dramatického příbytku na váze, včetně návratu extrémních menstruačních bolestí, včetně zhoršení kvality pleti atd., bylo to, že mi nikdo neuměl odpovědět na otázky a poradit, protože můj úraz byl netradiční. V podstatě kromě zhmožděných pár orgánů a propíchlé plíce zlámanými žebry nedošlo k žádným velkým zraněním v oblasti trupu a břicha, tedy nic tam by nemělo být zásadně ovlivněno. A následky traumatu z devastačního poranění obličeje, to řekne každý lékař, mohou být prostě různé a pro každého jiné.

‍

Možná to zas tak překvapivé není, když sama píšu o tom, jak jsem vnímala, že se mi vytratil veškerý obranný štít, že jsem se zase cítila jako malá holka a že jsem si z počátku s hodně věcmi nevěděla rady. Proč by to tedy mělo být jiné na fyzické úrovni těla?

‍

Trvalo to dlouho a některé věci trvají ještě i dnes, než jsem to dokázala srovnat a dostat do roviny, ve které svým fyzickým projevům opět rozumím a mohu je předvídat a ovládat. Tohle jsou starosti, které nejsou vůbec vidět, ale na člověka po úrazu čekají také. Jsou takové dost navíc, řekla bych. A je to velká otrava. Doporučuji to nepodceňovat, se vším pro jistotu navštívit specialisty a hlídat to. Myslím si, že pokud je fyzická rovina člověka spojena s psychickou, pak se může při nesprávném procesu léčení projevit nějaký zádrhel i na místě, kde by ho člověk nečekal. Je proto určitě lepší preventivně všechny projevy sledovat.

Prakticky od prvních měsíců od úrazu dodnes dostávám otázky, zda mě čeká nějaký zákrok. Rozumím tomu, že je to dobré téma hovoru a také věc, která lidi zajímá. Nemám problém od začátku o svém úrazu mluvit a vlastně si zájmu druhých cením, tudíž na ty otázky odpovídám a zvykla jsem si na ně, i když z nich upřímně velkou radost nemám.

‍

Od samotného úrazu, kdy jsem podstoupila několik velmi náročných záchovných operací ještě v kómatu, jsem absolvovala jen jednu plánovanou operaci, a to úpravu čelisti pro potřeby výroby zubní náhrady. Původně jsem totiž měla horní ret přišitý k dásni a nebylo možné zubní náhradu ani vyrobit a ani nosit. Implantáty v mém případě nepřicházejí v úvahu, protože společně se zuby byl vylomen i kus kosti, a tak se nedá do čelisti implantát navrtat. Řešením by mohl být štěp, ten by se ale musel ujmout, což je vždy nejistota a zároveň se bavíme o dlouhém časovém období, kdy by nebylo možné zuby vůbec nosit.

‍

V pandemických časech byly na pořadu dne také opravy nosu, který zůstal u kořene úplně rozbitý a opravu by si zasloužil. To ale nebylo v časech tuhého covidu možné, protože se nejednalo o nezbytný zákrok. Když už to pak možné bylo, nebylo to už vzhledem k vývoji mého stavu na pořadu dne. S tím souvisí nabídka velké plastické operace celého obličeje, kterou jsem dostala od lékařů, kterým důvěřuji a byla bych schopna s nimi takovou věc podstoupit. Ve zkratce by se jednalo o velmi náročnou operaci, cca 8hodinovou, při které by mi byly do lebky vpraveny nově vymodelované kosti vytisknuté 3D tiskem, které by nahradily ty moje, které už nemám a které nyní supluje titanová skládačka. Následně by se rekonstruovala zborcená část obličeje a podle fyzických možností by se opravila.

‍

S takovou operací se pojí určitá rizika a také vleklá rekonvalescence. Byla by sice lepší než ta první, protože plánovaná operace je pro tělo nesrovnatelně příznivější než neplánovaná po úrazu, ale i tak by to byla náročná zkouška pro celý organismus, kterou si velmi živě umím představit a nemám nejmenší chuť ji zažít. Vleklá operace očního okolí je navíc něco, co mě nesmírně stresuje, protože na oči jsem od úrazu extrémně citlivá a velmi se o ně bojím.

‍

Ani po třech letech jsem v sobě nenašla skutečnou touhu takovou operaci podstoupit a vrátit si tak zčásti estetiku, o kterou jsem přišla. Zatím je pro mě zkrátka ten nápor pro tělo něco tak zbytečného, že nevidím pro takový zákrok dostatečný důvod. Ze zdravotního hlediska to nepotřebuji a kvůli kráse něco takového tělu dělat je přece marnivost. Můj život je tak bohatý a krásný a každý den mě baví a těším se ze všech milých věcí, které si plánuji a na kterých pracuji, že nějaká neestetika tváře přece není důvodem pro to, abych to všechno ohrožovala, a navíc si na pěkných pár měsíců zase lehla do postele. Já jsem krásná už byla a upřímně nic extra mi to nepřineslo. A k čemu bych potřebovala být krásná ve 36 letech? Můj život má úplně jiné rozměry než to se někomu líbit na první pohled.

‍

Má zranění jsou také zajímavá v jedné věci, která málokomu dojde. Já je nevidím. Protože jsou na hlavě. Vidím je pouze ve chvíli, když se podívám do zrcadla nebo když se fotím. Na odraz jsem si zvykla a vyfotit se umím tak skvěle, že mě ten pohled vůbec netrápí. Poškození tváře tedy vidí hlavně druzí lidé, já sama ale tolik ne. Navíc samu sebe vnímám pořád stejně, i když už mě ostatní vidí jinak. A pohled okolí je mi už upřímně docela jedno, na můj svět to skoro žádný vliv nemá.

‍

Jsem přesvědčena o tom, že podstoupit tak velkou operaci bez vnitřní jistoty, je hazard se zdravím a se životem obecně.

Ohromnost složitosti a zároveň neuvěřitelné jednoduchosti lidského života, kterou jsem nahlédla, to je něco tak krásného, že to snad nelze ani unést. Je to jen okamžik, velmi krátký výlet a je jen na nás všech dohromady a zároveň na každém zvlášť, jaký ten výlet bude.

‍

Ať se vám daří, jste zdraví a ať každý den pocítíte radost ze života a kdyby byl náhodou některý z těch dní poslední, tak ať není čeho litovat. A žádný strach, na druhé straně je krásně a všichni se na nás už těší. A kdyby to tak náhodou nebylo, není lepší žít s tím, že to tak je? Krásný svátek mrtvých a krásný podzim všem čtenářům!